Romeové a Julie - vzpomínky na některé inscenace Prokofjevova baletu

Mé oblíbené inscenace Prokofjevova baletu

 Romeo a Julie

Kdybych mohl jmenovat jen jeden balet, který reprezentuje to, co se mi na tomto druhu umění líbí, byl by to Prokofjevův balet Romeo a Julie. ani na chvíli by mne nenapadlo jmenovat Labutí jezero, někdy sem napíši proč.

Prokofjevův balet i muzika k němu je pro mne jedním z nejdůležitějším a nejniterněji prožívaných zážitků v umění, nejen na divadle.  

Kdybych měl dostát titulku proporcionálně, musel bych teď dlouho psát o poslední inscenaci v Národním, kterou vytvořil Petr Zuzka, pak o  inscenaci Kennetha MacMillana v londýnském Královském divadle a pak teprve za dlouho o jiných. Jenže tahle glosa je zamýšlena jako příprava a rekapitulace východisek k takovému povídání o Zuskově představení.

Nemohu se přesně dopočítat, ale určitě jsem za svůj život viděl nejméně deset (asi spíš 13 nebo dokonce 15) různých inscenací tohoto baletu. Nebudu psát o všech, protože některé jsem viděl již dávno a pamatuji si třeba jen to, jak vypadala scéna. Navíc to bylo v dobách, kdy jsem se rozhodně nemohl považovat za baletního diváka a nebylo to pro mě důležité. Těm, o kterých se chci zmínit pro účely této glosy se pokusím přiřadit jednoduchá adjektiva (nejsou míněna moc vážně a už vůbec ne jako hodnocení):

• psychologická - soubor Národního divadla v Praze, choreografie Yuri Vámos - já viděl v roce 2008 
• mnou nedoceněná - soubor Balet Monte-Carlo, hostování v Praze (asi 2009) choreogafie J.Ch. Maillot
• divadelní - soubor Stutgartského baletu, choreografie John Cranko - já viděl v květnu 2009 v Madridu 
• moderní - soubor Semper Oper Drážďany, choreografie -Stijn Celis -  já viděl asi před 3 roky v Drážďanech 
• filosofující  a minimalistická soubor Národního divadla v Praze, choreografie Petr Zuzka, já viděl zatím 8 krát (to už brzy nebude pravda)
• ruská - soubor Bolšogo teatra z Moskvy choreograf Grigorovič, viděl jsem zhruba před rokem přenos do kina
• výpravná a taneční http://rk-rskii.blogspot.com/2016/02/balet-romeo-julie-z-londyna.html- soubor Královského divadla Londýn - choreograf Kenneth MacMillan, celkem třikrát přenos do kina 2014 a  2015
• provinční - soubor baletu Plzeňského divadla, choreograf L Vaculík, Plzeň 2016

Incenace Yuri Vámose v pražském Národním divadle

 

Skutečným podnětem k tomu, abych začal psát minulý blog bylo, že jsem si chtěl ujasnit a poté i explicite formulovat, proč a čím na mě zapůsobila inscenace Baletu Romeo a Julie od Yuri Vamose v Národním divadle.  Věnoval jsem tomu jednu z prvních jeho glos. Zabývám se tam touto inscenací velmi podrobně a asi bych to dnes nenapsal lépe než tenkrát, tak se dříve, než se na ni podávám dnešníma očima, budu citovat:

"Kdo čeká na drama o boji dvou rodů - bude zklamán, kdo bude čekat na očistný efekt tragedie mladé lásky na zaslepenou starší generaci - bude naštván. Nic takového se neděje. Co tedy vlastně "zbývá", o čem ta inscenace je? Pro mne především o atmosféře a psychologii (jak nemám to slovo rád) postav. Všechny "velké city" se odehrávají jen v duších aktérů - a diváků. Ti druzí k nim nejsou nijak vlezle nuceni. Já jsem (především) této Julii , Romeovi i Merkuciovi věřil (Kapuleti jsou i zde, jako v originálu, jen "do počtu" - podstatně psychologicky jednodušší), chápal jejich jednotlivé kroky (mluvím přece o baletu), reakce a postoje. Milostná dueta Romea a Julie nepostrádala citový náboj, nevydírala však diváky (byl to skřivan nebo ne?).

Klíčové pro celý dojem z inscenace pro mne byly dva (jistě méně než půlminutové) okamžiky v roli Julie. První po tom, co se s ní v balkonové scéně rozloučí Romeo, "sekne" sebou Julie na postel v gestikulaci patnáctiletého fracka, který nechápe, co se s ním děje a potřebuje si sám sobě ukázat, že je "v pohodě". Druhá - ještě silnější - je počátek jejího tance po požití jedu, kdy se Julie niterně diví, že se (zatím) nic neděje a nevylučuje, že jí ti dospělí "zase něco nakecali". To bylo však velmi subjektivní, a věřím, že si každý najde v inscenaci své "klíčové" scény nebo podlehne celkové atmosféře.

Tahle (chcete-li současná) Julie (okolo níž přezuřila, aniž ji zničila, pornorevoluce) nemohla mít chůvu, která by se jí košilatými vtípky snažila "uvést do života". Tahle Julie (i ostatní hrdinové dramatu, ale mě to zaujalo především na ní) je stále "sama za sebe", ani na okamžik za nějakou ideu, abstraktní cit či záměr autora.

V den, kdy jsem já v divadle byl, tančila Julii Adéla Pollertová, Romea Michal Štípa a Merkucia Alexander Katsapov. Těžko někdy na jejich výkony zapomenu a nedovedu si představit lepší představitele (i když - jak jsem si přečetl - druhé obsazení má být také zajímavé, Romea a Julii mají tančit čerství absolventi konzervatoře - že bych na to šel ještě dvakrát?). Adélu Pollertovou jsem takto zaregistroval poprvé, ač jsem ji jistě již viděl tančit mnohokrát. Oba pány dobře znám z mnoha inscenací. Michal Štípa mne velmi zaujal v baletu Sólo pro tři - Brel, Vysockij, Kryl (jistě o tomhle představení také napíšu), kde alternuje právě s Alexandrem Katsapovem.

Komu to doporučit či nedoporučit?
Na inscenaci rozhodně nechoďte, pokud máte vyhraněnou představu, jak by taková inscenace měla vypadat, nebo pokud jste dokonalými znalci Prokofjevovy muziky a dotkne se Vás její znesvěcení "rukou vandala".
Ostatním se to líbit bude a nemusíte při tom ani být přílišnými fandy baletu." 

Jak z té citace vyplývá, byl jsem uchvácen možností, že tanečně krásné baletní představení může mít i ambice Shakespeara vykládat, nejen "ilustrovat". V tomto smyslu to pro mne byl vlastně "iniciační" zážitek. Na představení jsem se znovu nedostal. A možná to bylo dobře.  
Je zajímavé, že ze všech inscenací, které jsem viděl, byly vzhledem k "výkladu smyslu" příběhu nejodvážnější obě poslední v Národním divadle.

Mnou nedoceněná inscenace Jean- Christophe Maillota

Těsně po Vámošově inscenaci jsem viděl při pražském hostování soubor Baletu Monte-Carlo Romea a Julie v inscenaci Jean- Christophe Maillota. Dodnes si některé scény pamatuji, ale tenkrát mě představení moc nezaujalo, takže jsem ho v původní glose odbyl jen formálním formulačním vtípkem. To, že to byla zřejmě moje velká chyba, mi došlo až při derniéře baletu Popelka tohoto choreografa v Národním divadle.  Popelka se moc mi líbila už při prvním shlédnutí. Na derniéře mi však podvědomě docvaklo, že těmahle očima jsem se měl dívat i na Romea a Julii.

"Klasická" inscenace Johna Cranka v podání Štutgartského baletu

Kromě divadelního koníčku mám ještě jednu silnou zálibu - snažím se vynahradit si to, že když jsem mladý, nemohli jsme cestovat a podnikám několikrát do roka výlety do zajímavých zemí a míst. Byl jsem třikrát ve Španělsku a kvůli Goyovým obrazům jsem vždy začínal a končil v Madridu. A v roce 2009 jsem měl štěstí, že tam právě hostoval Štutgrartský balet s Crankovou inscenací, na kterou se všichni odvolávají. Zde se asi omezím na citování tehdejší glosy:

"Představení ...bylo výborné, možná by se dalo bez hřešení říci dokonalé, ale vycházelo z jiného základního principu, než jsem zvyklý. Byla to totiž především (divadelní) podívaná - a tomu bylo přizpůsobeno a podřízeno zcela vše. Scéna byla velmi výpravná, kostýmy bohaté a (asi i) dobově věrné, sbor velký. Všichni sólisté i tanečníci sboru byli vynikající. Jejich výstupy nikdy nebyly "samoúčelným" předváděním baletní techniky, ale sloužily hře, která se hrála.

Dodatečně si uvědomuji, že do jisté míry měly tento rys i obě zmíněné Crankovy choreografie v Praze. ..... V našich krajích je většinou snaha postavit inscenaci především na nápadu, netradiční interpretaci nebo dokonce na humorném nadhledu a stylizaci.

Crankova choreografie byla velmi moderní a nápaditá. Mimo mnoha jiných mne zaujalo pade de deux Julie a bratra Lorenza. Nebylo jasné, zda si choreograf může tolik dovolit proto, že má tak výborný soubor, nebo zda soubor je tak výborný, protože má tak mimořádně dobrého choreografa. Na druhé straně se autor nesnažil nějak Shakespearovu předlohu vykládat, "jen" ji ve výtečném podání předvedl jako velkolepou podívanou. Přesto možná "do děje" i on zasáhl, např. vládce Verony vystupoval v této inscenaci jen jednou, takže ho mohl ztělesnit týž tanečník jako pátera Lorenza.
Cranko jistě Prokofjevovu hudbu nekrátil - představení trvalo bez přestávek 120 minut. K výbornému dojmu přispělo i to, že hudba nebyla z nahrávky, ale hrál ji výtečně na živo orchestr královského divadla, který obsazením byl daleko blíž České filharmonii než orchestru Národního divadla. Proto jsem, přestože jsem si koupil (drahý) lístek do 10 řady, moc blízko k tanečníkům neměl - asi jako z poslední řady v Národním.
Všichni sólisté byli, jak se dalo čekat, naprosto vynikající. Na představení, které jsem viděl, tančila Julii Alicia Amatrian, Romea Friedemann Vogel, Benvolia Wiliam Moore a Mercucia "starý známý" Filip Barankiewicz. Ne, že bych ho poznal na ulici (a on mne jistě také ne), ale mohli jsme ho několikrát vidět v Praze, například na představeních "Balet gala". Je to skutečně tanečník mimořádně technicky vybavený - skákal tak o 40 cm výš než ostatní. Malou českou dušičku může potěšit, že v tak vynikajícím souboru se uplatnil jako sólista český tanečník Jiří Jelínek - tančil Tybalda. Mezi méně významnými sólisty byla i další česká tanečnice.
Co ale dělá soubor skutečně velkým je kvalita sboru, ta byla mimořádná a je vidět, že si soubor může vybírat. Do "davových scén" byli přidáni i komedianti - Čech si okamžitě vzpomene na Prodanou nevěstu. Tady sice nebyl medvěd, ale zato kohout, slepice a několik kraviček.
Představení se mi velmi velmi líbilo a jsem moc rád, že jsem ho viděl, i když cena lístku byla pro mne skoro astronomická. ...."

Pokud mne informace neklamou, dávají teď toto provedení v Berlíně - to by mohlo stát a výlet.

Moderní inscenace Stijn Celise v Semper oper Drážďany

Byla to další inscenace, kterou jsem viděl v cizině. Tentokrát to nebyla náhoda. Do Drážďan jsem jel speciálně na tomhle představení. I když co se týče děje bylo představení (skoro) detailně věrné předloze, svým výtvarným a tanečním provedením (a tím i celkovým vyzněním) se snažilo být současné. Kostýmy tanečníků byly civilní současné (možná spíš ze šedesátých let), scéna odpovídajícím způsobem minimální. Taneční styl byl také zcela soudobý - ani stopa po renesanci. A bylo to krásné a působivé představení. Výkony celého sboru i sólistů se mi moc líbily. Vybral jsem si večer, kdy Romea tančil Jiří Bubeníček. 

Inscenace Jurije Grigoroviče z Bolšogo Teatra z Moskvy

Představení jsem viděl jako přenos do kina asi před rokem. Líbilo se mi, ale měl jsem pocit, že bylo podstatnější, že šlo o balet Bojšogo teatra (a jeho "atletický" styl baletu) než že šlo o Prokofjeva a Romea a Julii. Choreograf Jurij Grigorovič de facto přenesl svoji inscenaci z Paříže. Možná jsem předpojatý, ale zdá se mi, že Rusové ještě pro skutečně kvalitní provedení Romea a Julie nedorostli. Docela bych se těšil až se to změní. Možná je to ale jen ve mě, jedno představení tohoto souboru mne už za srdce vzalo.

Výpravná a svrchovaně taneční podívaná v inscenaci Kennetha MacMillana
 v Královském divadle v Londýně 

Kvalita divadelních představení se nedá objektivně srovnávat do nějakých žebříčků. A to ani při vědomí, že je prožitek subjektivní a ještě ovlivněn mnoha jinými faktory. Přesto kdybych měl vybrat inscenace Romea a Julie, kterých si cením nejvíc, byla by to spolu s Zuskou choreografii právě tato podívaná z Londýna, kterou jsem viděl třikrát jako přenos do kina - dokonce ve dvou obsazeních. Protože tahle glosa začíná být neúnosně dlouhá, věnuji tomuto výtečnému představení samostatnou glosu. 

Inscenace Libora Vaculíka v Plzeňském divadle

Poslední inscenací, kterou jsem viděl bylo plzeňské provedení choreografie Libora Vaculíka. Upřimně řečeno mne moc nezaujalo ani koncepcí ani provedením. Není to však tím, že bych se ofrňoval nad "provinčními" soubory. Speciálně plzeňského baletu si hodně vážím. Viděl jsem již pět jejich představení, některá patřila k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Určitě aspoň o jednom napíši. A za necelý měsíc tam jedu na balet znovu. Tentokrát mi nevyhovovalo, že se autor spokojil jen s vyprávěním příběhu a také taneční výkony mne moc nezaujaly. 

Tak mi zbývá ještě napsat o londýnské (to už jsem stihl) a pražské inscenaci.